17 C
Munich
Úterý, 23 července, 2024

Dopis Ukrajinky Oksany vháněl lidem ve Frenštátě slzy do očí, přečtěte si ho.

Must read

Více než stovka lidí se sešla v sobotu 26. února před vlakovým nádražím ve Frenštátě pod Radhoštěm na akci Běž domů, Ivane! Na shromáždění vystoupila také Barbora Stachurová, která přečetla dopis Ukrajinky Oksany Urubové, švagrové jednoho z organizátorů akce Stanislava Uruby. Text dopisu, který u mnoha účastníkům vehnal slzy do očí, předkládáme v plném znění.

Účastníci si tu připomněli, 32. výročí odjezdu prvního vlaku se sovetskými vojáky, kteří okupovali Frenštát déle než dvacet let a také vyjádřili podporu Ukrajině, s níž se Rusko rozhodlo vést válku. Text dopisu, který u mnoha účastníkům vehnal slzy do očí, předkládáme v plném znění.

Oksana Urubová – Moje maminka
Toto je moje maminka, jmenuje se Maria Vitalivna a letos jí bude 81 let. Bydlí ve vesnici Zdovbycja na západní Ukrajině, hned vedle okresního města Zdolbunov, které zmiňuje i Jaroslav Hašek v románu Osudy dobrého vojáka Švejka.

Jako dítě moje maminka dlouho neviděla svého tátu, protože když se za války narodila, padl do německého zajetí, kde strávil celých pět let. Když se po válce vrátil a už to vypadalo, že na svém malém hospodářství začnou klidný rodinný život, došlo v jejich životě k dalšímu zásadnímu obratu. Jednoho dne přišli do jejich domu agenti NKVD se samopaly a řekli jim, aby si sbalili jen nejnutnější věci a druhý den ráno stáli celá rodina na nádraží ve Zdolbunově. Tam se potkali se spoustou příbuzných a známých a zjistili, že vlastně čekají na transport do vyhnanství na východ Ruska.
Důvodem bylo právě to, že její táta strávil válku v německém vězení. Sovětské vedení se po válce neobtěžovalo přemýšlet nad tím, kdo do zajetí padl a kdo se Němcům dobrovolně vzdal. A tak každý, kdo byl v německém zajetí, byl prostě nepřítelem státu a musel do vyhnanství.

Jejich cesta do Chabarovského kraje trvala téměř tři měsíce. Několik desítek lidí se tísnilo v jednom běžném továrním vagóně. Osobní potřebu vykonávali do plechového barelu umístěného za kusem hadry v rohu vagónu. Jednou za pár týdnů vlak zastavil u báně, to je veřejná koupelna, a všichni se museli svléknout a vykoupat. Jejich oblečením prohnali páru, aby je zbavili vší, ale po pár dnech ve vagóně byli stejně zase všichni zavšivení.

Když dorazili na samotu zvanou Horní Manoma, bylo tam jen pár provizorních dřevěných baráků. Do každého z nich umístili několik rodin. Zástupce moskevského vedení jim řekl: „Vašim úkolem bude kácet stromy a svážet je k řece Amur, po které pak bude dřevo přepravováno dále. Pokud nebudete dělat problémy, dovolíme vám po deseti letech vrátit se na vlastní náklady domů. Vlastními silami si můžete postavit příbytky.“

Utéct nebylo kam
Utéct nebylo kam, k jakémukoli opuštění místa byla nutná zvláštní povolenka a nejbližší vesnice se nacházela asi padesát kilometrů daleko. Půda je zde navíc velmi blátivá, a tak jakékoli pokusy o útěk byly zcela zbytečné. Postupně ze samoty vznikla malá vesnice. Mnoho lidí, které potkal stejný osud jako rodinu mojí maminky, už nenašlo sílu se vrátit a v Chabarovském kraji zůstali a zemřeli. A tak v Horní Manomě už dnes nikdo nebydlí.

Po návratu na Ukrajinu čekalo rodinu mojí maminky ještě jedno nemilé překvapení. V rodném domě, který si její rodiče vlastními silami postavili, už bydleli úplně cizí lidé, kterým místní národní výbor dům prostě přidělil. A tak se celá rodina uchýlila k příbuzným. Nastalo období totální bezmoci, protože oficiální úřady se jejich problémem vůbec nehodlaly nezabývat. Vlastnické právo a nedotknutelnost obydlí je absolutně nezajímaly. Teprve po dvou letech nátlaku ze strany sousedů, příbuzných a známých se noví nájemníci u úřadů domohli přidělení jiného bydlení a maminka se mohla s rodiči vrátit do jejich domu. Od té doby už nikdy neopustila hranice kraje.

Přes všechny problémy, které Ukrajina po osamostatnění zažívala, jsem na svých rodičích a příbuzných mohla pozorovat úlevu a radost z toho, že mohou svobodně rozhodovat o své budoucnosti a budoucnosti svých dětí. V té době jsem si ani neuvědomovala, jak moc to pro ně znamenalo, že si mohou znovu kupovat a číst noviny a knihy v ukrajinštině a v televizi sledovat ukrajinské pořady.

Za maminkou jsme s manželem a dětmi jezdili několikrát ročně a radovali se z toho, že si naše děti mohou užívat prázdnin na vesnici a zároveň se seznamovat s ukrajinskou kulturou. Bylo to pro nás tak samozřejmé – nikoho ani nenapadlo, že tato radost potrvá jen tak krátce. Nikoho ani nenapadlo, že jako lusknutím prstu přijde doba, kdy se budeme strachovat o osud mojí maminky, a ona se bude znovu muset strachovat o osud svých blízkých.

Předevčírem jsem s maminkou mluvila a prosila ji, aby přijela k nám. Ujišťovala jsem ji, že lidé skutečně soucítí s osudem Ukrajiny, že se tady strhla obrovská vlna solidarity a na každém kroku je cítit vůle a ochota nezištné pomoci všem, které potkalo neštěstí ruské agrese. Když jsem se dozvěděla, že ruská vojska už ostřelují nejbližší krajské město, volala jsem jí znovu a prosila, aby přece jenom přijela.

Řekla mi, že svůj dům neopustí a chce v něm dožít. Nejhorší je, že jí v tom rozumím, ale zároveň nemůžu udělat nic, abych jí v této těžké chvíli pomohla. Moc ráda bych ji teď objala, moc ráda bych teď vedle ní seděla na dvorku a dívala se s ní, jak naše děti, její vnoučata, dovádějí. Modlím se, abychom ještě někdy takovou příležitost měli. Bohužel, až teď si uvědomuji, jak cenné jsou věci, které všichni považujeme za samozřejmé.

Chtěla bych vám všem, kterým osud Ukrajinců není lhostejný, poděkovat za všechno, co pro ně v této těžké chvíli děláte. Věřte, že jakákoli vaše podpora je neocenitelná, a to právě proto, že pomáhá zachránit tisíce takových samozřejmých okamžiků, kterých si začneme vážit až tehdy, když přestanou být tak samozřejmými. Prosím, nechte svá srdce a své náruče otevřené, děláte tím mnohem víc, než si myslíte.

Sourcedenik.cz
- Advertisement -spot_img

More articles

- Advertisement -spot_img

Latest article