Sepsala knížku nazvanou Střípky vzpomínek. Těch střípků by jednadevadesátiletá Marie Konvičková, která v současné době žije v Domově Hortenzie ve Frenštátě pod Radhoštěm, poskládala mnohem více. O některé se ochotně podělila se čtenáři Deníku.
Marie Konvičková žije v Domově Hortenzie čtyři roky. Pochází z Kunčic pod Ondřejníkem a prožila několik životních etap na různých místech Moravskoslezského kraje. V Kunčicích pod Ondřejníkem bydlela do svatby. Když se provdala, neměli vlastní byt.
„Nejdříve nám manželovi rodiče uvolnili nějaký prostor, pak jsme dostali byt od Nové Huti, kde muž pracoval. Byt byl ve Vratimově, v takzvané dvouletce. Po válce to byly první bytové domy, které se stavěly,“ začíná Marie Konvičková své vyprávění a dodává, že v bytě nebylo ústřední topení, nebyl v něm zavedený ani plyn.
To se stalo o něco později. „Jak ten plyn zavedli, tak byl jeden pohřeb za druhým… Jako by lidi na to čekali,“ pokračuje Marie Konvičková s tím, že hodně lidí tenkrát spáchalo sebevraždu otravou plynem. „Vždycky jsem z toho byla špatná. Tehdy pohřby chodily pěšky průvodem a nad naším činžákem vedla cesta od Datyně na hřbitov. Jak hrála ta hudba, moc mě to drásalo.“
Vzpomínky na tragédii
Marie Konvičková připomíná tragickou událost, která se stala ve Vratimově na nově postaveném sídlišti. „To sídliště bylo na kopci, tak kilometr vzdušnou čarou od nás. Tehdy tam došlo k nějaké rozepři mezi mladými manželi. Přijeli za nimi příbuzní s dobrým úmyslem to nějak urovnat. A když zazvonili, ten dům vyletěl do vzduchu,“ povzdechla si Marie Konvičková.
Jednalo se o výbuch plynu, který si pustil mladý muž v době, kdy jeho manželka s dítětem nebyla doma. Kromě něj, jeho matky a mladšího bratra, kteří za ním přijeli, zemřeli v sutinách domu další čtyři lidé. Událost se stala v roce 1961.
„Byla to rána, že jsme ji cítili až u nás. Na tom kopci to v okolních činžácích vybilo okna. Šest bytů spadlo. Stalo se to, myslím, v sobotu, kolem osmi hodin večer, takže bylo ještě štěstí, že lidi byli v kině. Na jedné straně byl plyn velký pokrok, velká služba, ale přineslo to i špatné věci,“ vzpomíná Marie Konvičková.
Když se s manželem nastěhovali do Vratimova, měli tříletého syna. Manžel bral nízký plat, a tak se Marie Konvičková snažila sehnat práci. Když ještě bydlela v Kunčicích, pracovala ve Frenštátě pod Radhoštěm v technologické kanceláři. Díky tomu se v Nové Huti dostala na podobné místo, kde kalkulovala ceny náhradních dílů a podobně.
Zlatý Vratimov!
Ve Vratimově bydlela s rodinou pět roků. „Měli jsme malý rohový byt ve druhém patře. Shora a z boku byla zima. Byla špatná situace s uhlím, příděly byly malé, To, co jsme dostali na příděl, jsem spotřebovala přes léto na vaření, když nebyl plyn. Chlapečka jsem nemoha ani svlíknout, ten si v kuchyni hrál v kabátku. Tak jsme se snažili získat uhlí od havířů, kteří měli jiné příděly,“ poznamenává pamětnice.
Manželé se snažili získat byt s ústředním topením a nakonec našli rodinu, která stála o výměnu, neboť ve Vratimově měla příbuzné. Nový byt byl v Havířově, a tak nastalo velké stěhování. „V Havířově to byl poslední vzor paneláků, které se neomítaly, jenom stříkaly. A když pršelo z boku, tak na stěně byla samá mokrá kola. Zase byla robota. Tak jsem si říkala: zlatý Vratimov, tam nám aspoň nepršelo,“ rozesměje se Marie Konvičková.
Když se rodina stěhovala do Havířova, byla už čtyřčlenná – ve Vratimově se narodil mladší chlapec, kterému v době stěhování byly dva roky. Staršímu osm. I v Havířově byl problém sehnat zaměstnání. „Bylo tam plno mladých, kteří potřebovali dostat zaměstnání a nebyl tam žádný průmysl. Manžel měl malý plat, byla jsem nešťastná. Manžel mi dal na zálohu pět stovek, na dobírku někdy šest. Práci jsem nemohla sehnat. Nebylo to jednoduché,“ říká Marie Konvičková.
Fronty na mléko, ovoce i u lékaře
Vzpomíná, že velkým problémem Havířova bylo také mizerné zásobování. „Nejdříve postavili byty, ale zásobování nebo ordinace, to bylo na dlouhé lokte. „Oba kluky jsme posadila do takového starého kočárku a šla jsem pro mléko. Než na mě přišla v dlouhé frontě řada, mléko došlo. Musela jsem jít o jednu čtvrť dál. Vezla jsem dvě děti, mléko v lahvích, kočárek od sestry už byl slabý a chodníky končily schodkem, takže jak jsem sjížděla, s dětmi se překlopil a bylo po mléku,“ líčí Marie Konvičková.
Zpravidla, když přivezli nějaké ovoce nebo zeleninu, tak než ni došla řada, nic už nezbylo. Všude byly obrovské fronty a výjimkou nebyl ani lékař. „Na čtverce byla lékařka, která měla moc obvodů. Když jsme šli poprvé na nějaké očkování, připadala jsem si tam, jako když ukazují v televizi, jak za Německa plakaly děti ve frontě. Bylo prostě všechno špatně zorganizované. Havířov byl ve výstavbě, bydleli jsme u cesty, kudy jezdily samé domíchávače. Všude plno prachu…,“ dodává Marie Konvičková.
Návrat do Beskyd
I když se situace postupně zlepšovala, manžela to táhlo domů, do Čeladné. V Čeladné začala výstavba družstevních domů nad tehdejší nemocnicí. Manželé se zapsali, odpracovali nějaké povinné brigády a v roce 1967 získali družstevní byt. Po pěti letech se tedy opět stěhovali.
„V Čeladné jsme už zůstali. Získala jsem zaměstnání v podniku Ferrum Frýdlant, kde jsem byla až do důchodu. Manžel dostal před důchodem Parkinsonovu chorobu, já jsem na tom zdravotně taky nebyla nejlépe. Musela jsem se o něj starat, obracet ho na posteli, zvedat. Nebylo to s ním jednoduché, i když už pak jezdila Charita,“ vzpomíná Marie Konvičková na manžela, který zemřel v roce 2011.
Marie Konvičková se odmlčí, pak bere do ruky knížku s nápisem Střípky vzpomínek. Sepsala ji ručně a členové rodiny ji pak přepsali do počítače a upravili. Nad stolem v pokoji má Marie Konvičková vyvěšené rodinné fotografie. Dva syny, dva vnuky a tři vnučky a sedm pravnoučat, osmé je na cestě. Chvíli se na ně dívá, jmenuje jednotlivé tváře, pak se odmlčí, zadívá se někam do dáli a pronese: „Nebyla to sváteční procházka. Byl to těžký život. Divím se, že jsem ještě tady.“
