18 C
Munich
Středa, 24 července, 2024

Vánoce v Beskydech v minulosti? Skromné, vzpomíná rodák z Pinduly .

Must read

Bohatá nadílka pod vánočním stromečkem, jak ji zná v současné době většina dětí i dospělých, nebývala v minulosti samozřejmostí. Devětasedmdesátiletý Miroslav Žingor, jenž žije s manželkou v Domově Hortenzie ve Frenštátě pod Radhoštěm, to potvrzuje.

Vcházím do pokoje,kde manželský pár bydlí, Miroslav Žingor sedí na posteli a před sebou má na stolečku cukroví vosí hnízda.

„Mám napečené slepené a ještě musím udělat tady ty úlky. Musím to udělat protože pak už nebude čas,“ upozorňuje Miroslav Žingor a vysvětluje, že 22. prosince má narozeniny a potom má jeho manželka svátek.

Narodil se přímo na Pinduli, třicet metrů na rožnovské straně, pole ale měli v Trojanovicích. „Bylo to, jak byla kdysi prachárna na Pinduli. Od zastávky se šlo do lesa, tam byl muniční sklad a vedle měl otec pole. Chtěl si tam postavit chalupu – byly vypálené cihly, vykopaná studna, vyhašené vápno a taťka umřel. Mi bylo rok a půl. Mamka měla syna z prvního manželství a zůstala s námi sama. Takže chalupa nebyla, ale vedle bydlel nějaký Kocián, a ten odešel po válce do pohraničí. Takže děda to tam nějak domluvil, a tam jsme byli v podnájmu. V jedné světnici, bez elektriky, ale vyrostli jsme a žijeme,“ vypráví Miroslav Žingor.

Do školy jezdili i na jasankách
Školu měl Miroslav Žingor nejprve na začátku Rožnova pod Radhoštěm, byla u dnešní restaurace U Janoštíka.
„Ze začátku autobus nejezdil, tak se chodilo pěšky. Když jsme pak jezdili do školy až do Rožnova do centra, to už jezdil autobus. Když foukal jižní vítr, tak jsme vystoupili na zastávce pod Pindulou, když severák, vyjeli jsme až na Pindulu, abychom šli vždycky po větru. Nikdy se nestalo, že by tam nefoukalo. V třiapadesátém roce celý průjezd na Pinduli zafujal sníh. Tehdy ještě nebyly pluhy, takže se sháněli koňáci se sáněmi a chlapi z Bečev, přijeli s lopatami, naházeli sníh na sáně a odváželi ho k Janoštíkům. A ještě to nebylo odvezené a přišel další fuják a sníh, a bylo to zasypané znova. Takže čtrnáct dní to nebylo průjezdné. My jsme z chalupy jezdili na lyžích, které nám udělal strýc. Dělal v bývalém TONu, kde se vyráběly židle a udělal nám lyže z jasanu. To byla nejkrásnější věc, co si tenkrát člověk mohl přát,“ vzpomíná Miroslav Žingor.
V domku bez elektřiny žili až do roku 1957. Se starším bratrem řezali dřevo na kozlíku, naštípali ho a odvezli domů.

„Ve chlévě bylo plno dobytka, protože bylo dvacet hektarů pole. Takže v zimě to znamenalo denně vyrubat led do studny, nanosit dobytku vodu. Nebylo žádné umývadlo – v kýblu se na sporáku ohřála voda, mylo se v lavoru. V sobotu se koupalo, od nejmladšího se v jedné vodě umyl jeden po druhém,“ přibližuje Miroslav Žingor tehdejší dobu.

Všechno tenkrát bylo na lístky, žilo se většinou z toho, co se urodilo. Něco šlo na povinné odvody státu, zbylé zboží dali na vůz, dovezlo do mlýna k Tiché, kde jim ho vyměnili za mouku a za šrot. „Když jsme s tím dojeli domů, mamka udělala v díži těsto, upekla tři bochníky chleba, a tak jsme nějakým způsobem žili. Když jsme dostali lístek na maso a na rohlíky, mamka ho dala dala bráchovi, ten u řezníka koupil každému po dva rohlíky a deset deka buřtu. To jsme měli jako zákusek jednou týdně,“ pokračuje Miroslav Žingor.

Dárkem pod stromečkem byly třeba boty
Vánoce byly u Žingorů velmi skromné. „Mamka nic neměla, to se třeba jenom zabalil cukr nebo se vybírala pěkná jablka. Uvázalo se to na strom, stejně tak cukroví. Toho se pekly jenom tři nebo čtyři druhy. Ale v nemocnici na Fifejdách v Ostravě pracovala v prádelně teta. Tak ta vždycky přivezla na Vánoce kočičí mýdlo (sladké tabulky z bramborového škrobu, někdy se říkávalo také kačení mýdlo – pozn. red.), po dva pomeranče a toaletní mýdlo na umytí. Později sestřenice začala dělat v Tesle a foukala tam nějaké baňky, tak jsme asi tři nebo čtyři měli. Ryby jsme nemívali, mamka nebyla na ryby zvyklá. Na Štědrý den se maso nejedlo, tak byla švestková omáčka nebo cibulová, hrachová polévka, nějaké koláče. Když jsem chodil do školy do Rožnova, tak se tam jednou protrhla hráz. Vyneslo to ven z nádrže ryby. Jednu jsem donesl domů, mamka nevěděla co s tím. Tak to uvařila a dalo se to zvířatům. První rybu jsem jedl, až když jsem šel do Ostravy na učňák. Kapra jsem měl poprvé až u rodičů od manželky,“ poznamenává Miroslav Žingor.

Na dárky tenkrát nebylo. Když bylo třeba, objevily se pod stromečkem boty nebo oblečení. To ale Miroslav Žingor většinou nosil po starším bratrovi. S ním jako kluci občas něco vyvedli.

„Občas jsme kradli. Vždycky byla tři prasata, jedno šlo na odevzdávku, druhé jsme zabili před Vánocemi a další po jaru. Vyudily se klobásky pro chlapy, co vozili hnůj a chodili orat, na svačinu. Nebo na narozeniny. Viselo to na štangli na hůře. Udělali jsme si hůlku s rozštěpem, vždycky jsme vytáhli jednu klobásku a posunuli to, aby to nebylo poznat. A každý měl půlku. Největší průser jsme udělali, to bylo též v tom třiapadesátém roku, když se stavělo vysoké napětí. Nad barákem v břehu byl postavený stožár. Tak jsme vylezli nahoru do té špice. A mamka se stařenkou klečely na zemi a modlily se, ať slezeme. My jsme z toho samozřejmě měli srandu,“ dodává Miroslav Žingor.

Na kopci bylo krásně
Vyučil se instalatérem – topenářem pro sklárny v Krhové. Tam dělal do vojny. Po vojně šel dělat do Rütgersu, dnešní Dezy. Když tam vybuchla nafta, pomáhal si pryč. Pak nastoupil do MEZu Frenštát jako svářeč a později pracoval pro Sigmu Hranice.

Později uplatnil své řemeslo ve Frenštátě pod Radhoštěm při stavbách bytů, bazénu nebo učňovské školy. V roce 1990 začal pracovat jako živnostník, jeho práci ale ukončil úraz. Otec tří provdaných dcer by mohl vykládat dlouhé hodiny o tom, jak se kdysi žilo.

„Nebylo to jednoduché. Ale byli jsme tam na tom kopci, foukal tam sice vítr a bývala tam tvrdá, ale bylo tam krásně a klid,“ uzavírá Miroslav Žingor.

Sourcedenik.cz
- Advertisement -spot_img

More articles

- Advertisement -spot_img

Latest article